Menu
Beskydská sedmička – extrémní ultramaraton – zkušenosti se startu bez přípravy

Beskydská sedmička – extrémní ultramaraton – zkušenosti se startu bez přípravy

Poslední aktualizace: 10. 09. 2018

11 minut čtení

Mám za sebou účast na extrémním závodu Beskydská sedmička. Zvládl jsem během závodu přes 90 kilometrů, což je paradoxně ta jednodušší záležitost. Ta hlavní výzva je 5.500 výškových metrů, které jsme zdolali výstupem na 7+1 beskydských vrcholů.

O to drsnější byla moje účast na závodě, protože jsem ji vůbec neplánoval. To jsem zmínil i na Twiteru.

Týden před závodem mi napsal kamarád Martin Kasa, že nemá parťáka na Beskydskou sedmičku. O závodu jsem dobře věděl, protože jsem měl jít na letošní B7 s kamarádem Petrem Jiráskem, jenže ten kvůli zranění nemohl a tak jsme někdy na jaře účast odložili na některý z dalších ročníků.

Užíval jsem si klidného a teplého léta a v tom jsem po Martinově zprávě stál před rozhodnutím, jestli jít na jeden z nejtěžších závodů u nás. S Martinem jsem zkoušel chvilku smlouvat argumenty, že jsem jen silniční běžec, co si dává svých 30-35 km týdně po rovince, nemám moc rád kopce a zakázal jsem si běhat maratony (42 km), protože to moc „hrotím“ a jsem po nich děsně unavený klidně pár týdnů.

Martin odpověděl, že běhá dost podobně a že bychom to měli zkusit. Shodou okolností jsem měl na ten týden stejně naplánovanou dovolenou v Beskydech a tak jsem řekl manželce, ať si najde program na 2 dny a začal přípravami.

Jak se připravit na Beskydskou sedmičku

Přípravy jsem pojal jako asi velká část účastníků. Vyhledal jsem 5-10 článků od různě úspěšných účastníků B7. K tomu jsem si našel několik videí na YouTube, abych zjistil oblečení a záběry trasy závodu.

Stejný postup doporučuji. Ty zážitky ostatních účastníků jsou dobře sepsané, dají se snadno vygooglit a poskytnou slušný přehled o tom, co člověka čeká během 20-28 hodin závodu.

Brzy jsem zjistil, že v podstatě všichni účastníci mají sebou hůlky. Z diskuzí vyplynulo, že jednou z nejlepších značek jsou hůlky Leki, tak jsem si je koupil. Ještě chvilku jsem řešil, jak moc mají být skládací. Zpravidla platilo, že čím více skládací, tím dražší jsou hůlky. Zdálo se mi zbytečné si kvůli jednomu závodu kupovat nejlepší hůlky, tak jsem zvolil střední cestu a koupil si Leki hůlky, co se dají rozložit jen na polovičku. To bylo nakonec správné rozhodnutí, moje zkušenost ze závodu byla taková, že drtivá většina závodníků hůlky neskládá, takže není nutné řešit, jak jsou při rozložení maličké.

Správnou délku hůlek je taky snadné vygooglit, jsou to, tuším 0,68 * vaše výška.

Bez hůlek se závod téměř nedá zdolat. Hůlky jsou extrémně hodnotné při výstupu i sestupu. Mile mě překvapilo, že na hůlky jsem si okamžitě zvykl, i když jsem je na startu závodu držel poprvé v ruce.

Na startu Beskydské sedmičky, kolem nás dalších 3.000 účastníků, 1.000 jich nedokončilo

Trasa závodu

Tohle je dost oříšek a maličko se mi dělá zle při vzpomínce na trasu závodu. Trasa vedla místy, které bych nikdy neřekl, že můžu ve zdraví zdolat. Část je po turistických stezkách, část se mi zdálo, že vede cestami, kudy se při velkém dešti valí voda z hor. Hodně stoupání a klesání bylo kolmicí na vrchol hory – jen po kamenech, na kterých voda strhla hlínu. Fakt extrém. Podobný extrém to byl na několika sjezdovkách, které jsme zdolali. Řada výstupů je nekonečných, táhnou se třeba 2-3 hodiny.

Nevýhodou českých hor je zalesnění, takže pěkný výhled je často až na vrcholu, v průběhu výstupu není moc dobře vidět. To je velká škoda a to přítomné šero člověku trochu nahlodává psychiku. O to lepší je odměna na vrcholu, když se můžete na minutku rozhlédnout do okolí, než se pustíte do sestupu.

Dostal jsem hodně dotazů na značení trasy. Jaká je šance se ztratit? Moje zkušenost je taková, že skoro celý závod jsme šli v nějaké skupince lidí. Velká část účastníků jde svůj druhý, třetí nebo třeba šestý závod B7 a jsou to často místňáci, takže trasu znají. S orientací nebyla vůbec žádná potíž. V první půlce závodu byla navíc skupina lidí kolem nás hodně velká, v druhé půlce se to maličko roztrhalo, stále jsme měli kolem sebe lidí dost.

 

Lysá hora. 6:30 ráno. V nohách 8,5 hodin závodu a skoro 50 km. Dalších skoro 50 km před námi

Oblečení na Beskydskou sedmičku

Vybíhá se večer a do noci. Na vrcholu je logicky zima a vítr. Vyrazil jsem v dlouhých elasťákách (bez spoďárů), tričku s dlouhým rukávem a na tom funkční mikinu. To se ukázalo jako super volba.

Při výstupu na vrchol se člověk propotí a na vrcholu je vichr a zima. Při sestupu a v údolích naopak je teplo. Někde jsem četl, že tohle je jedna z fyzicky největších zkoušek na B7 – jak se neustále střídá teplo a zima, jak to dává tělu zabrat.

Ocenil jsem, že mikinu můžu rozepnout. Celý závod jsem si tuhle kombinaci nepřevlékl, i když v batohu jsem si nesl šortky i druhé tričko (a samozřejmě náhradní ponožky). Pocitově mi bylo neustále teplotně fajn. Stačilo rozepínat a zapínat mikinu a bylo to.

Do oblečení, co jsem si celou cestu nesl, tak jsem se převlékl až v cíli, když jsme dorazili promoklí na kost. Tak jsem měl pocit, že to nebylo zbytečné. 🙂 Ono je dobré mít sebou náhradní oblečení právě pro případ deště. My jsme měli štěstí, že pršelo až v závěru. Loni prý pršelo 18 hodin v kuse. Upřímně, v tom případě bych dost možná závod ukončil. To se zdá už za mojí hranou, co se zdraví týče.

Mám doporučení na 2 extrémně praktické a důležité věci z kategorie „oblečení“.

Tím první killer doporučením je nákrčník. Velmi praktická věc, která skoro nic neváží a lze z něj udělat šátek, čepici, kuklu, roušku přes pusu. Mrkněte na obrázek níže. Silně doporučuji. Na vrcholu, kde hodně foukalo, tak to byla moje velká záchrana.

Tou druhou je pláštěnka „pončo“. Když začalo pršet a padaly kroupy, nasadil jsem pončo a dost mě ochránilo. Samozřejmě pončo není až na zem, od kolen dolů jsem byl mokrý až na kost, nicméně hlavní části těla jsem měl v suchu.

Praktické možnosti využití nákrčníku (vlevo). Pláštěnka “pončo” (pravo). Obojí Decathlon

Strava na Beskydské sedmičce

V diskuzích jsem dostal doporučení, že jídla na Beskydské sedmičce je dost a není nutné si jej moc brát sebou. Byl jsem v tohle dost opatrný a při nákupu v Nutrend obchodě se radši dobře zásobil – vzal jsem si 5x gel (pomalé cukry), 2x Gutar, 3x Magneslife Strong, 3x ovesnou tyčinku.

S tím jídlem to je na Beskydské sedmičce pravda jen napůl. Rozestupy mezi občerstvovačkami jsou asi 3 hodiny, což je hodně času a hodí se mít něco sebou. Typicky vystačí energie z jídla z občerstvovačky na výstup, na sestup je dobré si něco malého dát. Třeba půlku gelu, Gutar nebo půlku tyčinky. V mém případě jsem si donesl nazpět 2 gely a 1 ovesnou tyčinku. Takže jsem měl jídla asi až moc.

Na občerstvovačkách je jídla hodně – banány, melouny, müsli. Na některých byl vývar, chleba se sádlem nebo salám. Zásadní potíž s jídlem na B7 můžou mít vegetariáni. Jsem vegetarián. Nikde není zeleninový vývar, mazací sýr nebo plátkový sýr. To je dost otravné, protože to znamenalo, že jsem na každé občerstvovačce jedl téměř to samé – 3-4 kousky melounu, 1 celý banán a trochu müsli. Když jsem tenhle mix do sebou soukal po osmé, chytal jsem z toho trochu depku.

Doporučení na jídlo před závodem

Pár dní před závodem je dobré do sebe dostat jednu 1,5 litrovou vodu Magnesia denně. Obsahuje hořčík, který je dobrý proti křečím a to může pomoci na 24 hodinové trase.

Dobré je před závodem jíst nudle/těstoviny. To je asi nejlepší jídlo před závodem.

Hack je červená řepa, která je takový přírodní doping. Hodně se o tom píše (další články) a podle mé zkušenosti to funguje.

Výbava nachystaná na Beskydskou sedmičku

Náklady na Beskydskou sedmičku

Zde krátký soupis, co jsem si musel kvůli Beskydské sedmičce koupit před závodem. Když to sečtu, účast na B7 mě přišla na nějakých 8.000 Kč.

  • startovné – 1.300 Kč
  • hůlky Leki – asi 2.000 Kč
  • výživa od Nutrendu – gely, Gutar, magnesium, tyčinky – asi 700 Kč
  • čelovka – kupoval jsem už dříve, mám fakt špičkovou čelovku Silva – 1.400 Kč
  • batoh Salamon – vyplatí se kvalitní běžecký batoh, výhodou je nízká váha a dobrý přístup k pití – 2.500 Kč
  • drobnosti v Decathlonu – nádoba na pití, pláštěnka „pončo“, nákrčník – 700 Kč
  • drobnosti v lékárně – vazelína, náplasti na puchýře, povinná tepelná fólie – 250 Kč

To nepočítám 2x cestu do Třince/Ostravy (to by bylo na samostatný příběh). Část těch věcí ještě někdy využiji a alespoň mě to motivuje ještě někdy si dát podobný extrémní závod. První účast je finančně náročnější tím, protože člověk nemá základní výbavu.

Pocity ze závodu a co dále

Závod je náročný už od svého začátku. Startuje se ve 22:00 v Třinci, následuje pár kilometrů běhu a hned pro zahřátí zdolání sjezdovky. Cílem je přes noc a den se dostat do Frenštátu. Člověk je trochu unavený už tím, že jde do noci. Svítání potom trochu nakopne energii. O to náročnější je potom příchod druhé noci, znova nasazovat čelovku, to je dost těžké.

O posledním „osmém“ vrcholu se mluví jako o jednom z těch nejtěžších, i když není ani oficiálně započítaný v názvu závodu. Název Beskydská sedmička je z toho, že zdoláte sedm vrcholů s výškou přes tisíc metrů. Poslední osmý vrchol je Velký Javorník, který má lehce pod tisíc metrů. Těch pár metrů do tisícovky při výstupu vůbec nepoznáte. Naopak dobře poznáte bolest po nějakých 80 kilometrech v nohách.

Před tímhle vrcholem na mě přišla asi největší krize. Byl jsem šíleně unavený. Bolest už jsem ani necítil, po 10 hodinách soustavné bolesti jsem si na ní už zvykl. Jenže začínal jsem ztrácet trochu hlavu. Nedokázal jsem se soustředit, co mám dělat. Zapomínal jsem, jestli už jsem se napil nebo jestli jsem si doplnil pití do batohu. Bylo to šílené. Jsem samozřejmě velmi urputný, takže bych nikdy závod nevzdal, kdybych neměl nějaké vážné zranění. Jenže tam před osmým vrcholem jsem asi na 10 minut přestával fungovat v hlavě. Je to i teď týden po závodě divná vzpomínka a trochu mě při té vzpomínce mrazí na zádech.

Nakonec mi Martin pomohl zkontrolovat vše důležité a vydali jsme se na Velký Javorník. Jde se přes Malý Javorník, výstup je dlouhý a nám do toho padla tma a mlha. Kdybychom před sebou neměli zkušené borce, co znali cestu, bylo by to hodně těžké orientovat se v té mlze, kde nebylo vidět na metr před sebe. K tomu na Velkém Javorníku asi 1,5 hodiny před cílem přišla silná bouřka a kroupy, to celý závod ještě hodně zkomplikovalo. Chvilku jsem se vyhýbali potokům, co se valily v cestě, potom jsme už šli jen vodou, protože to ani jinak nešlo.

Dobíhal jsem na „morál“ a doteď nechápu, že jsme tenhle extrémní závod zvládli v takovém čase. Martin mě navíc hecoval, že bychom měli do cíle běžet. Tak to ze mě asi 3 kiláky před cílem spadlo. Dali jsme je tyhle 3 kiláky asi nejrychleji v celém závodě. Běželi jsme naplno, najednou bylo sil hodně a předběhli jsme snad 80 lidí. To bylo nečekané a pak už bylo dobře. V cíli jsem měl navíc několik podporovatelů z rodiny, co bydlí nedaleko a dorazil také Petr, který mě před rokem namočil do B7 a kdybych neměl od něj průpravu a rady, tak bych závod asi nedokončil.

V cíli závodu s Martinem Kasou. Byli jsme dost rádi, že jsme to zvládli, krizí bylo dost

Tohle byl první závod, kde jsem si uvědomil, co to doopravdy znamená, když „je to o hlavě“. Tady prostě rozhodovalo pouze to, aby člověk dokázal překonat tu bolest, která přišla třeba po sedmi-osmi hodinách a člověk věděl, že tam bolest bude trvat dalších třeba 16 hodin. Nikdy v minulosti jsem si tak intenzivně neuvědomil, co to znamená dobrovolně překonávat tak intenzivní bolest a po tak dlouhou dobu.

Teď už je dobře. To nepříjemné postupně mizí z hlavy. Zůstává zážitek a pocit radosti, že jsem dokončil jeden z nejtěžších závodu u nás. Závod nedokončilo přes 1.000 lidí, kteří s námi startovali. Každý rok nedokončí kolem 30 % účastníků.

Viděl jsem i hodně lidí s velkou bolestí – kotníky, kolena, atd. Samozřejmě jsem nyní o dost zkušenější, co se takových extrémních horských závodů týče – urvat dobré umístění není jen o fyzičce, musíte mít v nohách kopce, protože používáte jiné svaly než při běhu po rovince. Navíc tenhle závod se vyhrává při sebězích a ty je také dobré natrénovat.

Po týdnu nohy stále dost cítím. Nicméně jak únava odchází, tak samozřejmě se v hlavě blýskne, že by mohlo být dobrý dát někdy závod na 100+ km. Překonat tu metu 100 km. V cíli jsem měl ještě trochu sil. Uvidíme, těch různých výzev je v životě hromada.

Jeden z nejsilnějších zážitků je potom ten s hlavou, když už si člověk po 10 hodinách myslí, že nemůže, tak toho zvládne ještě strašně moc. Jen prostě je potřeba mít to silné „zabejčení“ a dokázat v nouzi to pustit na morál. Vše je potom možné!

Našli jste chybu?